Zamyšlení nad děkováním

Děkování ze zdvořilosti

Tak jako se dítě teprve musí naučit děkovat, musí i člověk, který se učí věřit, začít zde. Kojenec umí jenom brát, je uzpůsoben pouze přijímat. Všechno, co dostává, je pro něj samozřejmostí. Teprve postupně se učí, že být obdarován není žádná samozřejmost. Zkušeností a přemýšlením je vychováván k tomu, aby na dary odpovídal díkem.

Nový zákon mluví o vděčnosti jen zřídka, o to častěji však o děkování. Vděčnost je pocit, který nemůžeme sami zplodit. Děkování je ale akt zdvořilosti, který není závislý na mých pocitech. Naneštěstí v nás žije představa, že kvůli vážnosti a opravdovosti smíme říci „děkuji“, jen když jsme zároveň vděční, tzn. když se nám věc, kterou jsme dostali, líbí nebo odpovídá naší představě a chuti. Takový postoj je ale naivní, či lépe řečeno, nezpůsobný a nezdvořilý. Často vůbec nemůžeme posoudit, je-li dárek opravdu dobrý. Mnohé, co se nám nelíbí, může být dokonce velmi cenné a dobré. Náš dík se netýká daru, ale dárce. Pravé děkování tedy není v první řadě stvrzenkou za přijatý dar, ale odpovědí dárci a znamením toho, že člověk nejenom dostal dar, ale v něm a za ním poznal lásku, pozornost a péči dárce.

Mnohem hlubší je poznání, že děkování působí, že příliv darů zůstává otevřen. Víme dobře sami, že např. přestaneme posílat dopisy, když nedostaneme žádnou odpověď. Záleží tedy na adresátovi, zda spojení zůstane zachováno nebo se přeruší. Když dvakrát nedostanu odpověď na přátelský dopis, přestávám psát. Podobně je to s Bohem. Ačkoli je to přirovnání velice lidské, je v něm přece kus pravdy. Mnozí z nás se díky vlastní nevděčnosti uzavřeli přílivu Božích darů. Mnoho dobrého od Boha dostali a ve své bezmyšlenkovitosti na to dosud neodpověděli a Bůh jim přestal prokazovat dobro. Čeká na to, že mu poděkují za to, co od něj už dostali.

A zde začíná první praktický krok. Chceme-li být znovu vtaženi do proudu požehnání Božích darů, pak musíme začít s děkováním za vše dobré, co jsme od něj doposud dostali. Při přemýšlení o tom nám třeba pomůže, napíšeme-li si to. Budeme žasnout, jak mnoho věcí jsme dosud brali samozřejmě, aniž bychom Bohu odpověděli. Začněme tedy nový úsek svého modlitebního života tím, že po nějakou dobu budeme – místo přednášení proseb a přání – jenom děkovat. To může zpočátku působit těžkosti. Každé děkování je pro bezmyšlenkovitého a nevděčného člověka velikou obětí. A přece je tu dáno zaslíbení: „Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků, ten, kdo jde mou cestou; tomu dám zakusit Boží spásu“ (Žalm 50,23). Děkováním či obětí díků tedy začíná cesta spásy.

Děkování probouzí

Našim modlitbám často chybí aktuálnost, která podmiňuje jejich účinnost. Období nechuti a únavy lze také překonat děkováním. Kdo trpí nechutí modlit se nebo necítí žádnou svěžest k tomu, aby se modlil za určité věci nebo lidi, měl by na svou modlitbu vztáhnout slovo apoštola Pavla:

„V modlitbách buďte vytrvalí, bděte v tom s díkčiněním“ (Koloským 4,2). Děkování probouzí a vede k bdělosti. Dík působní jako budík, který nás probouzí z letargie a dává naší modlitbě novou svěžest a dodává dynamičnost. Takové procitnutí má další následky: Mnoho všedních darů, jako je denní chléb, zdraví, bydlení, šaty pro nás získá novou hodnotu. Milí lidé, se kterými jsme denně pohromadě, či jiné cenné věci ztratí svou hodnotu, pokud za ně nebudeme děkovat. 1. Timoteovi 4,4 říká: „…vše…je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkuvzdáním.“

Použijeme-li drastické přirovnání: Tak jako se kazí a kysnou nechráněné potraviny, tak se kazí a kysnou lidské vztahy, když za ně neděkujeme. Mnohý muž nechápe, proč je jeho vztah k manželce tak kyselý. Rodiče nemají harmonický vztah ke svým dětem. Nebo se jim kazí jiné vztahy a dary. Příčina je zcela jednoduše v tom, že přestali za tyto lidi a poměry děkovat, aby je děkováním stavěli stále znovu do správného vztahu k Bohu.

Zvykli jsme si Boha zavalovat svými přáními. Přitom jsme mnohokrát přehlédli mnoho dobrých darů, věnovali jsme jim málo pozornosti a proto jsme je zkazili. Většina lidí děkuje za svého partnera a přijímá jej jako Boží dar v den svatby. To ale nestačí. Díky bezmyšlenkovitosti a nevděčnosti se pak i takové Boží dary stávají břemenem a přítěží a mnozí lidé přestali milovat proto, že za sebe navzájem přestali děkovat.

Druhý krok v našem učení se modlitbě tedy je: děkovat za všechny vztahy, styky, lidi, za děti, manželky a manžely, kolegy, a to i tam, kde nám působí námahu nebo jsou pro nás dokonce břemenem. Kdo to dělá, zjistí s úžasem, jak se situace mění, jak se lidské vztahy obnovují a občerstvují.

Děkováním proti ustaranosti

„Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte“ (Filipským 4,6). Pavel zde opakuje Ježíšovo slovo z Matouše 6,25 a staví je absolutně: „Netrapte se žádnou (!) starostí“. Naše první reakce jistě bude protest proti takové absolutní výpovědi. Jsou lidé, o které se musíme starat, jsou situace, kde jsou naše starosti oprávněné – tak argumentujeme.

Myslím na otce, který mi zcela zdrcený vyprávěl, že jeho dcera utekla z domu, má poměr s nějakým mužem a nemůže to dopadnout dobře. A oni jako rodiče mají tak velikou starost, že z toho jeho manželka onemocněla. Moje rada, aby místo starostí za svou dceru děkoval, se zpočátku setkala s malým porozuměním. Teprve, když jsem mu předříkal děkovnou modlitbu, pochopil, jak jsem to myslel – a pak se s námahou učil děkovat za své dítě.

Začal děkovat za to, že jim Bůh vůbec dítě daroval, za radost, kterou měli z malého, rostoucího dítěte, děkoval za množství darů a schopností, kterými Bůh jejich dítě obdařil, za všechno opatrování a podivuhodnou pomoc, kterou zakoušeli během školních let a dospívání. Potom děkoval také za Boží lásku k dítěti, která je větší než jejich rodičovská láska, děkoval za Boží možnosti, které Bůh má, protože ví, kde jejich dítě je, a může udělat vše, aby je zachránil a přivedl zpět. V této děkovné modlitbě odevzdal Bohu své starosti, když jednal podle slov: „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží“ (1. Petrova 5,7). Když doma vysvětloval své ženě tajemství díkuvzdání a i ona začala za své dítě děkovat, začala se místo trápení uzdravovat. Stal se div a jejich dcera během několika dní sama přerušila vztah s oním mužem, vnitřně se obrátila a našla cestu domů. – Svou starostí rodiče bránili Boží péči. V díkuvzdání dali Bohu ve víře svou důvěru a Bůh na jejich důvěru odpověděl divem.

Je velmi mnoho věcí, o které se můžeme starat a myslet si, že k tomu máme oprávněné důvody. Bůh nás nechá, abychom se starali, a my dosáhneme jen tolik, kolik jsme schopni lidsky „ustarat“. Necháme-li jeho, aby se staral, vyvíjí se situace podle jeho možností. Je na nás, zda se náš život bude odehrávat jen v „lidské“ oblasti, nebo zda bude proniknut Božím světlem a jeho péčí. Další tajemství obrácení se od starosti k díkům ukazuje následující verš, Filipským 4,7, který ovšem bývá často citován bez souvislosti: „A pokoj Boží převyšující každé pomyšlení bude střežit vaše srdce i mysli v Kristu Ježíši.“ Prvním účinkem děkovné modlitby, vyslovené namísto starostí, je pokoj, který děkujícího naplňuje.

Není vždy lehké přeformulovat starosti v děkovnou modlitbu. Ale pomůže, když se cvičíme. Je například také těžké, když se musíme starat, protože jsme udělali chybu a musíme být připraveni na důsledky a odezvy. Prostřednictvím děkovné modlitby, v níž přijímáme Boží odpuštění za naše zklamání, dáváme Bohu příležitost udělat i z toho, co jsme pokazili, něco dobrého.

(z knihy Wilharda Beckera: Malá škola modlitby)

© jizni-mesto.evangnet.cz (2000 - 2021)