Evangelický kostel Milíče z Korměříže byl postaven v letech 2003 - 2006 podle návrhu ak.arch. Jiřího Veselého. Celá stavba je koncipována jako sborový dům, víceúčelový objekt sloužící nejenom slavení nedělních bohoslužeb, ale také dalším aktivitám v církevní, kulturní i sociální oblasti. Posláním sborového domu je vytvářez prostor pro setkávání nejen členů církve, ale i lidí hledajících duchovní zakotvení života, lidí hledajících smysluplné využití volného času, lidí osamělých, zejména ve stáří nebo nemoci, lidí v sociální nouzi, stejně jako lidí, kterým záleží na místě, kde žijí.

Středem sborového domu je kostel, místo kde se slaví bohoslužby, kde se ale také konají kulturní akce a společenská setkání. Ke kostelu přiléhají dvě křídla stavby, od jihozápadu kanceláře a byt faráře, ze severovýchodní strany soubor pěti kluboven, s kapacitou od 10 do 30 míst, a provozní prostory.

Celý objekt je doplněn věží, která tvoří jednu z hlavních charakteristik objektu. Věž je 19 metrů vysoká a na její špičce je křesťanký symbol kříže. Na věži jsou dva zvony, Marta a Marie, vážácí 65 a 102 kg. Sborový dům je bezbariérový, kontakt se všemi veřejně přístupnými prostarami domu zajišťuje výtah. V souladu s myšlenkou ochrany zdrojů země je objekt vytápěn tepelným čerpadlem.

Středem celého sborového domu je kostel s kapacitou cca 150 míst (110 míst v přízemí, 40 na kruchtě), postavený ve tvaru kruhové výseče.

Kostel je místo setkávání s Bohem, ale také místo vzájemného setkávání lidí - při bohoslužbách i dalších programech.

Do kostela se vchází prosklenými dveřmi, umístěnými uprostřed nástěnné plastiky Roztržená opona akademické sochařky  S. Kavanové. Znázorňuje oponu jeruzalémského chrámu, která se roztrhla ve chvíli Ježíšovy smrti na kříži. Symbolicky tak bylo vyjádřeno, že díky Ježíšově oběti je otevřena a zpřístupněna cesta k Bohu, Stvořiteli nebe a země. Obraz Kristova kříže je znázorněn křídly hlavních dveří, jimiž se vchází do celého objektu.

Strop kostela znázorňuje Boží svatý majestát a současně Boží lásku, která svými paprsky prosvěcuje a prohřívá náš svět. Ohnisko tohoto Božího záření je umístěno nad prostorem kruhového půdorysu, do jehož středu směřují pohledy všech účastníků bohoslužby. V tomto průsečíku stojí stůl Páně (oltář) a kazatelna. Odsud zní slova čtení z Bible, modlitby a kázání Božího slova, zde se vysluhuje svatá Večeře Páně, zde se slouží svátostí křtu, zde lidé přijímají požehnání pro manželství. Kolem tohoto středu, umístěného obrazně pod amým středem nebe, jsou kruhově seřazena sedadla účastníků bohoslužeb, kteří vidí nejenom toto ohnisko, ale současně také jedene druhého.

židle, použité místo klasických kostelních lavic, umožňují variabilní uspořádání celého prostoru, který lze kreativně obměňovat: přidáním stolů lze kostel proměnit třeba v konferenční sál nebo místo společného stolování a pos vatebním obřadu pokračovat ve svatební party.

Obrazy v kostele jsou dílem a darem akademické malířky Jiřiny Adamcové a pocházejí z cyklu Andělé, Varhany a Pocta katedrále.

Na kruchtě jsou malé varhany londýnské firmy Bevington a Sons.

Kostel nese jméno Milíče z Korměříže, českého náboženského myslitele a kazatele a významného předchůdce české reformace.

Milíč se narodil kolem roku 1325.  Pocházel sice z neurozené rodiny, ale díky svému vzdělání a schopnostem  dosáhl významého postavení. Působil jako kanovník kroměřížské kapituly, od roku 1358 jako pražský kanovník. Ve stejném roce přichízí MIlíč také ke dvoru Karla IV., kde působí v jeho královské kanceláři. V letech 1360 - 62 Milíč Karla IV. doprovází na jeho cestách po říši jako jeho podkancléř.

Pak dochází v Milíčově životě k radikálnímu obratu. 23. prosince 1363 se Milíč vzda, ovlivněn silně německým kazatelem Konrádem Waldhauserem, všech svých úřadů, hodností a funkcí, a začal působit jako lidový kazatel: nejprve krátce v Horšovském Týně, po návratu do Prahy u sv. Mikuláše i v Týnském chrámu.

Jako kazatel byl Milíč proslulý. Kázal česky a jeho kázání byla natolik oblíbená, že musel kázat až pětkrát za den, aby se dostalo na všechny jeho posluchače. Ve svých kázáních  volal po vnitřní obnově církve, útočil na zlořády církve i její představitele. Jeho zbožnost ho vede k očekávání blízkého příchodu antikrista. V roce 1366 byl krátce vězněn za to, že za antikrista označil samotného Karla IV.

V roce 1367 odjíždí Milíč k papažskému stolci do Říma, aby obhájil své učení. V Římě je ale obviněn za šíření bludů a uvězněn. Ve vězení sepsal latinsky psané knihy Libellus de Abtichristo (knížka o Antikristu) a Sermo de die novissimo (Řeč o posledním dni).

Po svém propuštění se v roce 1368 vrací do Prahy, kde pokračuje v horlivé kazatelské činnosti. Mezi jeho nadšenými posluchači nechybí mimo jiné Matěj z Janova  či  Tomáš Štítný ze Štítného, jejichž duchovní směřování Milíč pronikavě ovlivnil.

Ve stejném roce sepíše Milíč List proti papeži Urbanu V., v němž  upozorňuje na úpadek církve a vyzývá papeže ke svolání obecného koncilu k její nápravě. Následujícího roku podnikne Milíč další cestu do Říma.

Vedle vlastní kazatelské činnosti se Milíč věnuje také vzdělávání dalších kazatelů a zakládá v Praze kazatelskou školu. V roce 1372 vzniká z jeho popudu a iniciativy na Starém Městě azylový dům, nazvaný Jeruzalém, kde dostávají novou šanci na začlenění do normálního života bývalé prostitutky. Pro mnoho desítek žen je Jeruzalém místem nového začátku, místem nového narození.

V roce 1373 je Milíč na popud pražských žebravých řádů znovu obviněn z kacířství a odjíždí se hájet k papeži, tentokrát do francouzského Avignonu. V Avignonu 29.června 1372, ještě před vynesením rozsudku ve své při, umírá - a tam je také pohřben.

Svým důrazem na zvěstování Božího slova a sociální spravedlnost, kázáním v češtině, srozumitelné prostým lidem - na rozdíl od tehdy běžné latiny, požadavky na nápravu církve i příkladem vlastního života žitého podle ideálů evangelia, přispěl MIlíč výrazným dílem k přípravě půdy pro rodící se českou reformaci. Jeho žáci a následovníci stáli u zrodu Betlémské kaple.

Pojmenování kostela po této výrazné osobnosti českých dějin souvisí úzce s činností občanského sdružení Společnou cestou, které provozuje občanskou poradnu, azylové bydlení a aktivizační služby, a se kterým naše farnost spolupracuje.